PLES aneb PROSÍM POLKU UŽ NE!

       Značně unavený sedím v Pendolinu, jedu zpátky do Prahy a měl bych se učit. Ale nedokážu se přenést přes unavenost a otevřít si všemi milovanou Teorii grafů. Teda aspoň pevně v srdci doufám, že to je jen unavenost a línost s tím nemá nic společného. Navíc mě tu šíleně rozptyluje jedna šikovná slečna, potkávám ji pravidelně v Pendolinu už poslední půlrok a pokaždé, ale vážně pokaždé, neváhám a připojím se k ní. Jmenuje se bezdrátový internet CDWifi, je nezaheslovaná, takže poměrně přístupná a povolná. Občas zasekaná, ale kdo by nebyl, takže ji to s láskou odpustíme všichni a jsme rádi, že nám tu dělá příjemnou společnost.

       Ale teďka k tématu - gymplácký ples. Nejdřív jsem řešil otázku, co si vzít na sebe? Oblek by tuhle otázku snadno a rychle zodpověděl, ale bohužel mi žádný ve skříni nevisí. Naštěstí Full dress nezná lepší úschovné místo než jako moje skříň, tak jsem přece jen něco skombinoval. Ale o tom určitě někdy v budoucnu v dalších příspěvkách. 

       Když už jsem vycházel z gymplu, říkal jsem si, naštěstí se budu dále s některýma vídat, na některé budu myslet, na některé si jen vzpomenu a jsou tací, na které si nevzpomenu vůbec a rád je pošlu už do psí díry. Takže mě cestou na ples doprovázely smíšené pocity. Ale dá se říct, že jsem se těšil na lidi, které jsem vidět chtěl. Těšil jsem se taky, až se tam ukážu ve svém novém looku s pohledem: „Ne ne, tohle se ti nezdá, koukni na mě, jaká jsem to hvězda”.  Shit, zní to egoisticky?! Ale no tak, lidičky… co si budeme nalhávat. Každý na takovou akci chodí upravený, zkrášlený, nejlépe v tom svém nejlepším, nejnovějším, nikým neokoukaným lookem a snaží se tím získat co největší pozornost. Takže, jak by to řekla moje milovaná kamarádka: „Fok of!!! ”. 

       Hnědé polobotky, tmavomodré kalhoty a kšandy, světlomodrá košile, motýlek a hořčicové sako. 

„Hele Gangnam style, ty jsi hustý Tondo” Vašek se smíchy drží za břicho. Kdyby to nebyl můj nejoblíbenější profesor z češtiny, kterému v žádném případě nechybí sprostota a arogance, zařadil bych si ho po tomhlem mezi seznam lidí, kteří si o to říkají, a zasloužil by si pořádného a dobře mířeného direkta.  

„Čau Vašku, rád tě vidím” Beru to sportovně a podám mu ruku. Při dalším setkání jsem však iniciativu útoku vzal do svých rukou, vzal já a zeptal se ho: „Tak co fotbal Vašku, stále ti nejde?’’.  Taky to vzal sportovně, ale podle mého posouzení, hrál spíš schovku. Protože se slovy: „jdi někam, Teďka jsi mě vyloženě nasral, Tondo” se šel schovat do místnosti, kde nikdo nemohl kromě pořadatelů. 

       Patrikova přítelkyně mě vyzvala k tanci. Tanec, polka! Pfff zívačka. Chalange  accepted! Akorát jsem podcenil sílu tulamorky a tequily. Ne, že by mi bylo špatně, ale člověku se roztočí hlava po polce i bez alkoholu. Když jsme se konečně po zběsilém tempu polky zastavili, zase jsem byl tou hvězdou obklopenou reflektory světel. Hups! To mi svítí jenom v hlavě, v duchu si říkám, že jsem určitě musel pozdravit podlahu. Otevřel jsem oči a samozřejmě při mém štěstí jsem ležel vedle ředitelova stolu. I don’t care!

       Tombolu jsem víceméně, spíš více, prospal. Hold, minulou noc jsem skoro nespal a druhý den brzo vstával na pracovní schůzku a na vlak do Ostravy. Takže odmítám jakékoliv možnosti, že by za to mohl alkohol. No dobře, tak z nějaké části teda mohl. Nicméně, vyhrál jsem dvakrát a to se vyplatí! 

       A rada na závěr? Polkou Tulamorku a tequilu nepřebiješ.